Album: Mantras
(Autobiografická)
kdy kadý den nad rybníkem táhnou těké mlhy
na člověka přichází onen divný stav
kol prázdných očních důlků fialové kruhy
depresi zaívá chmurný typograf.
Řemeslo má černé a mylení u taky
určitě by vradil, kdyby drel zbraň
alostně se kroutí ideálů vraky
a k umakartu přiléhá u postříbřená skráň.
Nehluboký spánek mrtvičného typu
co chvíli mu loket s hrany stolu spad
Petr Mejta mokrý hadr hodil u na pípu
a kadou kvírou do knajpy proudí straný chlad.
Obyčejně nemíval kdovíjaké sny
spokojil se bezděky s drobnou čuňárnou
jenome jak pozvolna se krátí jeho dny
presence těch dæmonů se stává pakárnou.
Začal tuze chrápat a stanul oputěn
v magmatickém vichru fičí stihomam
vevnitř jeho lebky temno holých stěn
ke své hrůze zjistil, e tu není sám.
Návtěva zde sedí neohláená
z jejich kápí odkapává edohnědý sliz.
Ze záhrobí umrlců hrstka praivá
průměrný věk kreatur těch neuhádl bys.
Jak z chlupaté deky důvod leze z nich
co se děje kromě toho, e z nich čií smrad?
e váili dlouhou cestu z mělkých hrobův svých
krutou daň se hotovili dneska vybírat.
Za to es nás parodoval ve svých esejích
upíral nám respektu a hanbu na nás dtil
on tě, chlape, namoudui brzo přejde smích
takto my ťa vytrestáme: probudí sa včil!